VAŠE OZVĚNA

Na této stránce zveřejňujeme vaše reakce a zamyšlení nad texty zveřejněnými v rubrice Lehkým perem. Pošlete nám také svoje úvahy na téma Kvalita života, nejzajímavější zveřejníme na této stránce. Našim cílem je zprostředkovat zajímavou a smysluplnou diskuzi našich čtenářů, seminaristů, návštěvníků kurzů apod.

Napište nám e-mail na adresu Tato emailová adresa je chráněna před spamboty, abyste ji viděli, povolte JavaScript , nejinspirativnější příspěvky zde zveřejníme.

Slovo redakce:
Lucie Marceau je frekventantka hlasových seminářů Studia Feng-yűn Song.
Proměna, která nastala v jejím osobním a profesionálním životě, je výsledkem její vytrvalé snahy o kvalitu života. Obdivujeme její odvahu a děkujeme autorce za příspěvek do rubriky Ozvěny.

Co se stalo?

Autorka: Lucie Marceau (pseudonym)

Můj život se pomalu proměňuje. Začalo to vnitřním procesem, ale mám za to, že podle zákona akce a reakce (nebo také propojenosti psychična a fyzična) se proměna zvolna prokousává i do vnějších aspektů.

Celá léta jsem se cítila nešťastná a podle toho také můj život vypadal: dva rozvody, pár dalších vztahů, v nichž jsem se trápila, zhoubná choroba naštěstí ukončená zdárnou operací, jejímž důsledkem však byla předčasná menopauza ve 35 letech a tak dále a tak dále. Také tři krásné a chytré děti a moc zajímavá práce, ale to se jaksi nepočítalo. Většinu času jsem měla pocit, že jsem ta veverka, co běhá pořád dokolečka v kleci, ta klec je notně zrezivělá a já navíc mírně postižená. Nebo že vězím v díře, nad hlavou mám těžký poklop, na který jsem si ještě naházela kameny, a ne a ne ho zvednout. Měla jsem strašnou chuť a potřebu ten poklop odsunout, byla to téměř otázka života a smrti, ale prostě jsem nevěděla jak na to. Nevěřila jsem, že to ještě někdy dokážu.

Najednou mám pocit, že poklop je pryč a já můžu dýchat. Můžu dokonce z té díry i vylézt na svět a existovat. Když ráno vstanu, nepláču, ale těším se na nový den. Když se stane něco vážného, nehroutím se, ale začnu přemýšlet: jak z toho ven? A tak se ptám: co se to vlastně stalo?

Napadá mě, že hlavním strůjcem té změny byla VŮLE, jakási základní TOUHA, která se kdesi ve mně držela zuby nehty, hořela sice nepatrným, nicméně přece jen nějakým plaménkem (jsou lidé, kteří takovou touhu vzdají a pak pomalu, ale jistě dohasínají) a neustále znovu mě nutila hledat způsob, jak najít dobrý životní pocit. A na tu vůli se začaly nabalovat další věci.

Před čtyřmi lety jsem objevila hlasové semináře Feng-yün Song. Pamatuji si na sebe na začátku: uzlíček neštěstí, malá vyděšená holka (ač mi bylo 36), která má dojem, že jí nic nejde pořádně, že je k ničemu a stačí do ní prstíčkem šťouchnout, už se hroutí. Dnes už vím, že jednou z příčin mého „neštěstí" byl oslabený organismus. Ne nadarmo se říká V zdravém těle zdravý duch. Mé energetické tělo bylo slabé a zanedbané. Jak se potom člověk, který v něm bydlí, může cítit silný a spokojený? Naštěstí vůle ještě v tom těle byla, a díky ní jsem byla schopná přijmout IMPULZ. Začala jsem se učit dýchat a naslouchat svému tělu.

Velice mi vyhovoval ten věcný přístup paní Song k problémům, protože já sama jsem se vždycky nechala unášet emocemi. Ona pracuje s energetickým tělem, protože energii lze zachytit, pracovat s ní doslova hmatatelně, a vzhledem k tomu, že energie, emoce a fyzické tělo jsou navzájem propojené, tvoří jakousi „trojkombinaci", ovlivní se prací s energií i ostatní dva prvky. Takže: Jsi smutná? Máš slabé ledviny a centrum, musíš posilovat tělo. Choď plavat, jezdi na kole, sportuj. Našla jsem si pohyb, který mi vyhovuje, protože miluji tanec – ohnivé flamenko, kde je zapotřebí energie, síly a rozhodnosti.

Ano, postupem času jsem začala lépe dýchat, i můj pěvecký projev se výrazně zlepšil, tělo se zpevnilo, věnovala jsem se sama sobě, nejen svým dětem, ale pořád to nebylo ono. Stále jsem byla unavená, jako kdybych každý den skládala fůru uhlí, a ten poklop nad mou hlavou ležel dál. Byla jsem plná velkého chtění, které ale nemělo jasný tvar, tříštilo mou energii a zamlžovalo směr mého konání. Nakonec i vyčerpávalo tělo a vyvolávalo ještě větší emotivní zmatek. Takže začarovaný kruh. Veverka v kleci.

Puberta mého syna, v níž se sám pral s těžkými stavy, takže jsem o něj měla neustále strach, tomu nasadila korunu a já nesložila fůru uhlí – složila jsem se sama. Nevím, co mám dělat – takový byl můj životní pocit, a to rozhodně není nic dobrého ani příjemného.

Péče o DECH a TĚLO nestačila. Bylo potřeba zalarmovat a nastartovat tu nejdůležitější věc – MYSL. Bylo potřeba všechny tyto tři části sladit pod vedením mysli a vyjasnit vztah k sobě samé, porozumět si. Dnes chápu přístup paní Song ještě lépe – s naší energií a tělem mohou pracovat i jiní, ale s našimi emocemi vlastně nikdo kromě nás pracovat nemůže.

Co že se to děje s mou myslí? Je to jednoduché – dovoluji si konečně být sama sebou. Odjakživa jsem totiž perfekcionistka a chci všechno dělat minimálně na 110 % - matku, partnerku, překladatelku, redaktorku, přítelkyni, dceru a já nevím, co ještě. Navíc je kdesi ve mně zabudovaný jakýsi kodex, který mi pokaždé říká – toto bys teď neměla cítit, to se nesluší. Zkrátka, zakazovala jsem si dlouhá a dlouhá léta vlastní emoce, zasouvala jsem je nevědomky někam hluboko pod povrch, a navíc jsem ještě často přebírala emoce druhých lidí, brala je za své a cítila se za ně zodpovědná.

To, co teď tak změnilo můj životní pocit, je skutečnost, že jsem si konečně dovolila své emoce prožívat. Když je mi smutno a pláču, dovolím si to. Řeknu si, ano, teď je mi smutno, protože... a mám chuť plakat. Když mnou cloumá vztek, dovolím si to. Řeknu si, ano, teď jsem vzteklá, až vidím rudě, protože...

S tím souvisí další důležitá věc – prožívání přítomnosti. Pozorováním jsem zjistila, že mám tendenci žít buď v minulosti, nebo v budoucnosti. Přemýšlet o tom, co se dělo, nebo snít o tom, co se bude dít. A tak s sebou zákonitě do každé situace nevědomky tahám emoce a prožitky ze situací dřívějších, nebo si představuji, jaké by to bylo kdyby, a nejsem nikdy spokojená s tím, co se děje přímo v dané chvíli. Nesoustředím se na přítomný okamžik – teď se děje to a to, a je třeba dělat to a to.

Kdesi jsem jednou slyšela, že emoce jsou vlastně jen reakce organismu na vnější podněty a okolnosti, a že bychom jim neměli přikládat přílišnou důležitost. Já dodávám, ano, ale jen v případě, že si je předtím odžijeme. Neodžité, potlačené emoce nezmizí, hromadí se v nás. Silná emoce představuje silnou energii, a ta když se neodžije, ukládá se v těle, v našich orgánech. A zákonitě pak někde nastane přemíra. To je podle mého význam slovního spojení emoce – nemoce. Ne že by samotné emoce byly zdraví škodlivé, škodí pouze v případě, že si nedovolíme je řádně prožít, poskytnout jim jejich prostor, protože pak způsobí v našem těle nerovnováhu. A my už dávno nevíme, proč.

S tím dovolováním si vlastních emocí souvisí také další věc – to, jak působím na ostatní. Během let jsem si totiž vypěstovala jistý (nebo jistou) image, neboť jsem vypozorovala, jak se lidem líbí – image éterické, oduševnělé, jemné a křehké bytosti. Mělo to jednu velkou výhodu – mužům se takové osůbky zamlouvají a vyvolávají u nich ochranitelský komplex. Ovšem jen do té doby, než zjistí, že za onou éterickou vílou se také místy skrývá pěkná ďáblice, sporadicky fúrie. Pak jsou, zcela zákonitě, šokováni. Ostatně i já jsem pak byla sama sebou zákonitě šokována a svých diabolických a furiózních stavů jsem se lekala. Než jsem si uvědomila, že tyto části ke mně také patří, a že těch různých částí je ve mně mnohem víc, všechny jsou moje, a žádná není ani dobrá, ani špatná. A aby z těch všech částí mohlo být jedno vyvážené a harmonické JÁ, musím jim všem dopřát sluchu.

A tak, kdybyste se mnou náhodou v těchto dnech chtěli mluvit, nemám, prosím vás, moc času – naslouchám všem částem svého já, pěkně jedné za druhou :-)